Historie domu čp. 73 v Kolinci
Čp. 73, parcela č. 120
Tato chalupa na rozcestí staré cesty do Buršic a silnice do Vlčkovic byla do nedávna zvána “U Osvortů“ podle dlouhodobých majitelů z rodu Oswaldů.
Z prvních majitelů je znám Jan Sýkora, chalupník, syn Tomáše Sýkory, kolineckého souseda, který se v 35 letech oženil dne 23. 11. 1794 s Alžbětou, dcerou Matěje Jílka, souseda z Kolince čp. 26 (staré číslování), svobodnou 26letou. Jejich děti byly:
Josef nar. 22. 10. 1795,
Barbora nar. 3. 12. 1797, † 8. 12. 1797,
Jan nar. 6. 12. 1799,
Matěj nar. 7. 1. 1805.
V roce narození posledního syna zemřel po nedlouhém manželství otec Jan Sýkora. Vdova Alžběta se dne 1. 11. 1806 provdala za Ludvíka Oswalda, punčochářského mistra z Klatov č. 52. Ženich byl 40letý a svobodný.
Není známo, kdy Alžběta Oswaldová zemřela. Vdovec Ludvík Oswald se oženil podruhé a sice s Josefou dcerou Josefa Krále, sedláka z Loužné č. 14 (panství plánické) a matky Anny Heřmanové z Ujčína č. 25. Z tohoto druhého manželství vzešly tyto děti:
Antonín nar. 14. 3. 1819,
Petr nar. 30. 6. 1821,
Jan nar. 26. 6. 1824,
Johana nar. 31. 5. 1828.
Ludvik Oswald zemřel v tomto domě čp. 73 dne 27. 3. 1837 v 67 letech. Jeho druhá manželka se dožila úctihodného věku 85 let a zemřela 14. 4. 1861. Dne 30. 12. 1837 převzal syn Petr domek čp. 73 a pozemek “Staré hliniště“ jako dědictví po otci Ludviku Oswaldovi. Poněvadž byl nezletilý, byl mu právně odevzdán až dne 4. 2. 1843.
Dne 30. 12. 1846 se Petr Oswald oženil s Barborou, dcerou Františka Havlase, souseda z Kolince čp. 40, a matky Evy, roz. Hosnedlové z Kolince čp. 47. Nevěstě i ženichovi bylo 25 let. Za dobu jejich manželství oživily domek tyto děti:
Václav nar. 29. 9. 1847, † 11. 1. 1849,
Josefa nar. 9. 3. 1850, †20. 2. 1869 na tyfus,
Antonín nar. 11. 6. 1853, †15. 12. 1878 na TBC,
Karel nar. 11. 4. 1855,
Lidmila nar. 22. 1. 1859,
Petr nar. 29. 4. 1862,
Barbora nar. 4. 12. 1865.
Tuto poslední dceru křtil Jan Kovářík, polní kaplan v penzi.
Když Barbora Oswaldová zemřela dne 3. 2. 1886 v 65 letech na rakovinu žaludku, koupili po roce domek čp. 73 Jan Duda, 30letý kolářský tovaryš z Kolince čp. 71, syn Joachyma Dudy, hrnčíře z Kolince čp. 71 a matky, dcery Vojtěcha Klobásy, chalupníka ve Vlčňově, a Lidmila Oswaldová, 26letá dcera Petra Oswalda, domkáře a tesaře v Kolinci čp. 73 a matky Barbory roz. Havlasové z Kolince čp. 40. Dům čp. 73 tedy zůstal v majetku rodu Oswaldova po ženské linii. V jejich nedlouhém manželství se jim narodily tyto děti:
František nar. 29. 1. 1886,
Anna nar. 29. 4. 1886,
Marie nar. 4. 2. 1890.
Jan Duda zemřel poměrně mlád. Již 6. 11. 1893 se vdova Lidmila provdala za Františka Bělíka, nar. 11. 7. 1861, v Nové Plánici, svobodného syna Vavřince Bělíka, domkáře v Nové Plánici č. 19 a matky Anny roz. Šmrhové z Měřenic.
Z tohoto druhého manželství se narodily Ludmile Bělíkové tyto děti:
Emanuel nar. 7. 10. 1894,
Kare nar. 1. 1. 1897, †14. 1. 1897,
Josefa nar. 6. 3. 1898 , †10. 4. 1898,
Josefa nar. 5. 2. 1899.
Domek čp. 73 patřil Lidmile, ovdovělé Dudové, a byl jí odevzdán 6. 7. 1892. Její dcera Josefa uzavřela dne 15. 11. 1919 v Plzni “U Františkánů“ sňatek s Václavem Rubášem, strojníkem na dráze, bytem v Kolinci čp. 94, a matky Františky Kryslové, dcery Matěje Krysla, domkáře v Kolinci čp. 93 a matky Barbory, dcery Jiřího Hosnedla, souseda v Kolinci čp. 47.
Po rušném a odvážném životě námořníka v 1. světové válce v níž se účastnil vzpoury v Boce Kotorské ve svazku V. divize rakousko-uherského loďstva a byl po válce vyznamenán stříbrnou medailí národního odboje na Jadranu 1914-1916, prožíval Václav Rubáš klidně a pravidelně svůj život zámečníka ve výtopně ČSD v Klatovech. Denně za časných ranních hodin odjížděl do Klatov, aby se večer ve 20 hodin vracel po pravidelné zastávce v hostinci “ Na radnici“ na jednu sklenici piva (spláchnout drážní prach).
Jeho žena mu povila syna Václava a dceru Jiřinu. Oba sourozenci si založili své rodiny mimo své rodné místo. Jejich rodiče prožívají v klidu a ve zdraví podzim svého plodného a čestného života. (Psáno v létě 1973). Je až dojímavé, jak rádi mají své rodné městečko, jeho současnost, blízkou i dávnou minulost jako jedni z mála a proto jim patří můj dík.