Historie domu čp. 202 v Kolinci
Čp.172, parcela č. 99 (staré), 1/6 (nové) číslování
Tato zajímavá budova po levé straně ulice do Sušice, protékaná vodami Kalného potoka, patřila zdejšímu velkostatku a byly v ní kdysi stáje. Ve stabilním katastru měla čp. VII. Roku 1906 zřídil hrabě Taaffe z budovy na východní straně přilehlého dvora lihovar. Po parcelaci velkostatku byla budova čp. VII adaptována na administrativní budovu lihovaru. Kromě kanceláří byly zde i v I. poschodí byty. V té době dostala budova čp. 172. Několik let zde měl úřadovnu i svépomocný úvěrní spolek Kampelička.
Jak bylo uvedeno na str. 89 I. dílu byla předchůdkyní lihovaru škrobárna. Po jejím krátkém trvání setrval lihovar až do 2. světové války. Dlouhou dobu od vzniku až do prodeje lihovaru družstvu působil zde jako lihovarník Jan Faust (viz I. díl, str. 91). Posledním správcem lihovaru byl František Pohořský, který tu také bydlel s manželkou a dvěma syny.
V obytných místnostech tohoto domu čp. 172 se vystřídalo za dobu jeho existence mnoho nájemníků. Uvádím pro odstup času jen některé.
Kromě lihovarníka Pohořského tu bydlel v prvních létech po pozemkové reformě zaměstnanec důchodkové kontroly Pivnička s manželkou a dvěma syny: Josefem a Miroslavem. Oba synové jako vysokoškoláci byli při demonstraci při pohřbu studenta Opletala, který byl nacisty zastřelen, zatčeni a deportováni do koncentračního tábora. Tam byl mladší Miroslav nahý na mrazu poléván studenou vodou a na útrapy zemřel. Starší Josef se po válce vrátil s podlomeným zdravím, dostudoval lékařství a stal se odborným lékařem vnitřního lékařství v Klatovech a v poslední době působí jako vedoucí lékař ve Františkových Lázních.(psáno r. 1970)
Do důchodu sem přišel bydlet vrchní strážmistr Rudolf Pošta, který dříve bydlel v Kolinci čp. 2. Z dvojího manželství se narodily 4 dcery: Jiřina, Marie, pozdější operní pěvkyně v Ústí nad Labem a Českých Budějovicích, Rudolf a Helena, zdravotní sestra. Před 2. světovou válkou zde bydlel další člen četnického sboru Mráz s manželkou a synem, později inženýrem chemie barviv.
Po 2. světové válce přišel se západní armádou jugoslávský státní příslušník českého původu Josef Roztočil, krejčí, který se zde oženil Annou Ortovou, vdovou, rozenou Žitníkovou a zde provozoval soukromě krejčovské řemeslo až do své předčasné smrti.
Dlouhou dobu zde bydlí Jaroslav Drachovský (nar. 9. 2. 1906 v Dírné u Soběslavi) se svou manželkou Františkou ze Sluhova (nar. 10. 6. 1909). S nimi sdíleli tento byt i dva synové Jaroslav, učitel, a Jiří (chemik v Litvínově). Jejich otec tu dlouho působil jako učitel a později ředitel základní devítileté školy.
Dalším nájemníkem je František Štěpánek (nar. 26. 11. 1909), zaměstnanec Mykoprodukty s manželkou Ludmilou (nar. 20. 9. 1905) s dvěma dcerami a synem. Jedna z dcer jako vysokoškolsky vzdělaná botanička si vybrala za povolání chránit přírodní krásy naší krásné Šumavy.
Vraťme se však k osudům objektu zkomírajícího lihovaru. V důsledku stále se zhoršujícího mezinárodního napětí bylo zahájeno v 2. polovině 1950 rozsáhlé zajišťování naší západní hranice a vytvořeno tam vojenské pásmo. Proto bylo také rozhodnuto o přemístění konservárenského závodu v Prášilech. Zařízení bylo prozatímně převezeno do Sušice a hledán vhodný objekt v okolí. Závod měl být přemístěn do Velhartic do budovy bývalé koželužny.
Objekt byl již přidělen, ale poněvadž v něm bylo skladiště rohoviny (rohy a kopyta) Sběrných surovin a nebylo možno zajistit mikrobiologickou čistotu již pro sezónu 1951, byly Okresním národním výborem v Sušici zatímně přiděleny závodu některé místnosti lihovaru v Kolinci, který byl před likvidací. Tyto místnosti v této době sloužily jako skladiště hospodářskému družstvu v Kolinci. Poněvadž byla již doba pokročilá, bylo nutno instalovat výrobní zařízení s největším urychlením. Za 3 týdny pro vstupu do prostoru nastávající lisovny, na místě bývalého humna, kde ještě byl uskladněn motouz do samovazů, bylo zařízení instalováno a počlo se lisovat. Sudy na uskladnění vylisovaných šťav byly umístěny v bývalé bramborárně. V Prášilech závod Fruta lisoval ovocné šťávy,
zpracovával houby a vyráběl limonády velmi dobré jakosti, neboť měl k disposici vhodný zdroj vody. Zařízení bylo do Kolince převezeno všechno, ale prozatím byla zařízena lisovna a prostor pro ležácké sudy. Sušárnu na houby nebylo možno instalovat, ježto byl k disposici pouze kotel o velké kapacitě, takže provoz by byl nehospodárný. Zřízeni sodovkárny bylo velmi aktuelní, neboť v okolí nebyla žádná v provozu; její uvedení do chodu však ztroskotalo na nedostatku vhodné vody. V této době se zde právě vyskytovala onemocnění břišním tyfem a tak posudek zdravotních orgánů vyzněl nepříznivě. A tak zůstalo zde jen při lisování. Již v sezóně 1951 bylo zpracováno přibližně 35 vagónů ovoce: borůvek, rybízu, malin, ostružin, hlavně pak jablek, kterých se hodně urodilo. Do konce r. 1951 bylo demontováno a přemístěno do jiných lihovarů zařízení bývalé strojovny, čímž byl osud lihovaru definitivně zpečetěn.
Po skončení lisování byla zahájena výroba limonádových sirupů a šťáv. Byla to práce velmi svízelná, protože chyběl hlavní předpoklad - zdroj tepla. Stávající parní kotel vyžadoval totiž rozsáhlé opravy, nežli mohl být uveden do provozu. Jednalo se však o udržení výroby a tak zaměstnanci nehleděli na obtíže. Vyrábělo se přibližně 1000kg sirupu denně.
V té době však došlo k decentralisaci ústředního orgánu, jemuž závod podléhal, což ovlivnilo značně další vývoj závodu. Tím, že ústřední orgán PILIKO (pivovary, lihovary, konservárny) se rozdělil na 3 samostatné hlavní správy, došlo také k úpravě výrobní náplně závodů podle toho, které hlavní správě připadly. Zdejší závod připadl pod hlavní správu lihovarů, byla ztracena možnost výroby konzervárenské a i osud lisovny se stal nejistým. Zakrátko došlo k dalšímu dělení, když sodovkárny byly vyčleněny ze sféry lihovarů a přeřazeny do komunálních služeb. Kolinecký závod, který prakticky již z Prášil, byl pobočkou původní pražské sodovkárny fy Zátka, se stal pak surovárnou této největší pražské sodovkárny fy Zátka, které byla povolena výjimka, že si mohla sama lisovat šťávy pro svou potřebu. Bylo zde ještě jedno úskalí, které bylo vyjádřeno nařízením, že komunální podniky mají být organisovány výhradně v rámci kraje. Když však okres ani kraj neprojevoval o tento závod zájem, skončilo údobí stagnace a závod se začal úspěšněji vyvíjet i když jednostranně, poněvadž mu byl výrobou přiřčen sezónní charakter. Pracovní příležitost pro zdejší obyvatelstvo se naskytla jen v době lisování. V té době se pracovalo naplno, z lisovacích roušek se sušina vysypávala na hromady ve východní části dvora při Kalném potoku naproti školnímu dvoru. Na nich se hemžily milióny banánových mušek (Drosophila), které se v mračnech vznášely i v širém okolí.
V závodě byla provedena generální oprava budov a instalován ještě jeden lis. Poněvadž v bojovém tažení proti alkoholismu se usilovalo o zlepšení jakosti nealkoholických nápojů, začal závod v zimních měsících zpracovávat jižní ovoce - citróny a pomeranče - pro výrobu kvalitnějších druhů limonád. Na zdejším nádraží se vykládaly do nákladních aut bedničky z Kypru i Libanonu. Zaměstnankyně závodu již zdaleka dýchaly vůní pomerančové silice. Toto umělé vytváření subtropické krajiny mělo však i své záludnosti. Při loupání pomerančů způsobovaly silice s kyselinou ženám nepříjemné, někdy až nebezpečné ekzémy, takže některé byly nuceny toho zaměstnání i zanechat a některé se léčily v nemocnici. Gumové rukavice, které dostávaly od podniku, byly za jednu směnu kyselinou rozleptány a ochranné masti nepomáhaly. Zdali pak si konsumenti vzpomněli, že lahodný doušek pomerančové limonády hasící oheň kruté žízně, byl mnohdy vykoupen týdny trvajícím ohněm svědivého ekzému na rukou zdejších žen?
Poněvadž některá léta nastala neúroda jablek jako základní suroviny pro výrobu limonád, byla tato nahrazena značným dovozem vinných hroznů z Bulharska, Maďarska i jiných zemí. Vlastní nákladní auto podniku naložené vrchem hrozny v pěkných bedničkách z tenkých prkýnek bývalo lačně sledováno pohledy houfů dětí. K jejich malé radosti však málokdy některá s vozu spadla. Bedničky byly pak prodávány na pálení vlastním zaměstnancům i ostatním občanům, na jejichž dvorech se do výše kupily.
Ale ani tato výroba neměla trvat natrvalo. Dobré skladové podmínky při bývalém lihovaru vyhovovalo pro sklad zeleniny i jiného zboží. Závod se stal majetkem lidového spotřebního družstva JEDNOTA v Sušici, které zde zřídilo velkoobchodní sklad zeleniny s možností dozrávání banánů a v dalších prostorách velkoobchodní sklad průmyslového zboží. Kanceláře těchto skladů jsou umístěny v přízemních místnostech čp. 172.
A tak z míst dávného pivovaru, pak lihovaru proudí dnes do širokého kraje množství vitaminu C, který zaručuje zdravý vývoj našich dětí - nové generace.