Mezi Kolincem, Čermnou, Buršicemi a Ústalčem se doširoka rozkládá masiv Vidhoště (759 m n. m) s menšími vrcholky Hostidražem, Stražným a Rendlíky. Do jeho boku se doslova zakousl lom u Smrčí, v němž se těží žula vynikající kvality. Vidhoštěm dnes vedou dvě cyklostezky a jedna značená turistická trasa. „Nástupními“ místy mohou být pro pěší i cyklistická putování Čermná, Kolinec a Ústaleč. Mapy a stručné popisy však nemohou vyprávět o pronásledováni mysliveckého mládence rozzuřeným hadem, o téměř zázračném zachránění hajného od jisté smrti připravené pytláky, ani o romantických sklonech taaffovské šlechty. Procházka, při níž se dají zhlédnout všechny zajímavosti hory, vyžaduje nejméně půlden.
Ve směru od rozcestníku ke Kolinci se nacházejí oplocená boží muka s obrázkem Panny Marie. Před dávnými časy vedl panský hajný nesmiřitelný boj s místní tlupou pytláků. Padl však do jimi nastražené léčky a proti přesile neměl naději. Musel odhodit zbraň. Pytláci mu dali do rukou krumpáč a lopatu. „Vykopej si vlastni hrob!“ poručili. Téměř do rána hajný kopal. Když pytláci uznali, že hrob je dostatečně hluboký, hajného svázali a hodili dovnitř. Potom začali nebožáka zahazovat hlínou a kameny. Pojednou se něco mihlo blízkým mlázím, ozval se hluk a dupot. Pytláci se polekali a raději utekli. Hajný se z noční obchůzky nevrátil. Manželka ještě ráno chvilku čekala. Potom zburcovala sousedy a společně s nimi se vydala muže hledat. Měla neblahé tušení, poněvadž znala jeho tvrdost vůči pytlákům a msty se bála. Dlouho bloudili lesem, než zaslechli slaboučké volání. Šli po hlase a polomrtvého, zuboženého a kameny potlučeného hajného našli. Vyprávěl o strašlivé noci. Pevně věřil, že jej zachránila Panna Maria, k níž se zoufale modlil. Na památku zázračného zachránění věrného hajného nechala taaffovská šlechta na místě postavit boží muka.
Vrchol Vidhoště tvoři mohutná skála, z níž býval kdysi krásný výhled. Asi sto metrů od skály v jihozápadním směru jsou hranice tří panství. Nevysoký mezník je zdaleka viditelný, neboť při posledních měřeních byl jeho vrcholek natřen výraznou červenou barvou. Trojmezí označuje souběh hranic hrádeckého, kolineckého a nalžovského panství. Nechybí vytesaná písmena H, K a N. K vrcholu se lze dostat z kolinecké cesty. Půjdeme-li od turistického odpočívadla jakoby zpět do Kolince, odbočíme zhruba po kilometru po druhé lesní cestě vzhůru. Možná maličko „zakufrujete“, ale vrchol se skálou je natolik dominantní, že stejně k němu nakonec dorazíte. Dobrým vodítkem jsou mezní kameny, které se nacházejí u cesty. Menší kámen u skály lze připodobnit hlavě pověstného zlého čaroděje Videgasta. Podle psychotroniků vyzařuje kámen negativní energii, a proto prý je lepší ho uctivým obloukem obejít.
Dalším důležitým turistickým bodem Vidhoště je kamenný sloupek U sv. Jana. Turistická tabulka nese označení Vidhošť.
Při lesní cestě stojí asi 300 metru od svatojanského kamenného sloupku seník. Těsně za ním potom sotva znatelná pěšina vede hlouběji do malého údolíčka s mohutnými buky. Mezi nimi se skrývá legendární známý ústalečský kamenný medvídek. V terénu je naprosto nepřehlédnutelný. Poblíž bývalo lesní jezírko. Jezírko i medvídek pocházejí zdoby, kdy v lese Prašívici (u dnešních Nalžovských Hor) vznikly hrad Ballymote, poustevna, jiné jezírko, kamenná želva, strašlivý drak atd. Také Vídhošť byl oblíbeným loveckým revírem Taaffů a pro své potěšení zde nechali místní kameníky zhotovit několik zajímavostí. Medvídek je jednou z nich. Poblíž se měla rozkládat vesnička nejranějšího osídlení kraje, jejíž název dodnes nese hora-Vidhošť.
Podle psychotronika Ing. Pavla Kozáka (kniha Tajemná místa Pošumaví) medvídkův původ je mnohem starší: „Kámen, ze kterého je Medvídek vysochán, byl však menhirem a svůj charakter si udržel, i když nejspíše o trochu energie přišel. Není tu ale sám. Vedle něj vidíme ležet tři další kameny. Jsou to padlé menhiry, alespoň mají stále onu typickou energii. Při ještě bližším pohledu je znát, že čtyři společníci stáli nejspíše v řadě na jakési plošince z malých kamenů a mohli tvořit megalitickou svatyni či léčivé místo.“ Tolik kniha.
Jen dodám, že léčivé místo má působit blahodárné na onemocnění močových cest a ledvin a že bukové údolíčko je domovem luzné víly. Nikomu neublíží, ale sluší se při vstupu třeba jen v duchu hezky pozdravit a neviditelnou bytost ujistit, že nepřicházíme ve zlém úmyslu. Každý, kdo obdivuje lesní stromy, pokochá se ztepilostí porostu bučiny.
Od svatojanského sloupku vede další cesta k jinému vidhoštskému pamětihodnému místu. Stačí pár metrů před seníkem při cestě od sloupku odbočit doleva. Správný směr potvrdí oplocená lesní školka. Poděl školky cesta zakrátko vede. Asi po kilometrovém stoupáni se cesta dostane na hřeben Stražného a otevře se výhled východním směrem. Zde roste mladá bučina. Nyní nezbývá než bučinou procházet a pořádně se rozhlížet, než nalezneme největší z několika shluků kamení.
Překvapení! Shluk kamení totiž není pouhou hromadou, ale je vlastně sestaven do poměrně široké a dlouhé kamenné lavice, loveckému odpočívadlu. Z jeho boku vyčnívající podlouhlý kámen přitesal kameník do podoby hadí hlavy. Dámy nechť prominou, ale většinu z nich při pohledu na hadí hlavu napadají zcela jiné podobnosti, s plazem zcela neslučitelné.
Podle vyprávění zde měl myslivecký mládenec v rozmaru a z hlouposti střelit po velikánské zmiji. Poraněná chystala odvetu. Začala se ke zkoprnělému mládenci rychlým plazením, až skoro skoky, blížit. Chlapec nezaváhala dal se na útěk. Zmije jej stále pronásledovala. Střelce zachránila až krutěnická myslivna, do niž se ukryl.
Zdaleka nejsou odhalena všechna tajemství Vidhoště. Vrchem se táhne podivná terénní brázda, označována jako Čermenská, na potůčcích se v okolí rýžovalo zlato a vedla tudy v dávné minulosti obchodní stezka. Dokonce se v písemnostech zachovala i původní jména obyvatel Vítek, Bureš a Podlesák.
V 50. létech minulého století začala u Vidhoště krátká sláva uranového dolování. Ústaleč se stal hornickou osadou. Ražené štoly dosahovaly úctyhodné délky a část Vídhoště od ústalečské strany je zčásti poddolována. Uranová historie si zaslouží jednou podrobnější zpracováni jako nejnovější stránka popisu tajemného Vidhoště.
Za pomoc pří sestavování příběhů děkuji ústalečským pamětníkům a mému průvodci Vidhoštěm Janu Kutkovi. Některé údaje jsou čerpány z brožury Václava Šůse Ústaleč, vydané v roce 1989. i když se mi líbí i starší podoba s rodem ženským (ta Vidhošt).
MILAN POKORNÝ